Každý carebear dávno přivykl vědomí, že
a jedině on sám, nikdo jiný, na tom něco změní. Jenomže vesmír je prošpikovaný astronomickými jevy od fádních gravitačních anomálií po veskrze dramatické červí díry. Ty můžou vést v podstatě kamkoliv a v podstatě kdykoliv se zhroutit — nestabilnější jsou už jenom ceny ferrogelu v Jitě.
No a já chtěl vždycky nějakou červí díru najít.
Sondování je kratochvíle pro ospalé večery, nebo v tomhle případě odpoledne. S parťákem Reem jsme vyrazili hledat místa, kde by šlo uplatnit náš zájem o ctnostné vědní obory, které mají do bojových dovedností dál, než caldarijec k modré knížce. Jako první cíl průzkumu vybírám mou oblíbenou soustavu Du Annes, ale na senzorech se tváří, že je prázdná. Posouváme se o systém dál, parkujeme u jedné z planet a já vysílám první sondu. Chytí hned několik signálů: jeden neznámý a zbytek jsou piráti. Fáze zaměřování je nejnapínavější (pokud vás dokáže napnout naslouchání sondám) a hraje v tom roli pečlivá triangulace (respektive něco na ten způsob) i spolehnutí se na gut feeling, obzvlášť v případě zrcadlového nálezu.
Ženu kvalitu signálu do plných čísel a to už oba víme, že si s námi hraje na schovávanou právě červí díra. Konečně mi palubní počítač vyplivne souřadnice a žhavíme warp. Protože nikdo z nás netuší, co přesně čekat, posadím obě lodi do uctivé vzdálenosti od
téhle krasavice. Kam asi ústí? Může to být druhý konec galaktické mapy, může to být třeba Du Annes, může to být tzv. w-space, nezmapovaná oblast za hranicemi New Edenu. A především: může tam číhat smrt, ať už v podobě starobylých obranných mechanismů nebo prostě jen velmi současných lovců, nachystaných na vyjukané piloty jako jsme my dva.
Chvíli váháme, jestli se odvážit dovnitř, nebo se jen spokojit s radostí z objevu, ale nakonec nás přemůže vlastní zvědavost a zároveň vědomí, že nemáme tolik co ztratit (lodě jsou pojištěné, klony vychlazené). Vcucne nás to jako malinu a najednou je všude kolem docela jiné nebe.
Rozhlížím se dokola, zkouším nás zaměřit na mapě.. marně. Ocitli jsme se bůhvíkde, ale cesta zpátky zatím zůstala otevřená. Udělám tu nejhloupější věc: zůstanu trčet na místě a začnu fotit. Netrvá to dlouho a do záběru mi skočí hláška, ze které obratem vyčtu, kam se mi poděla polovina štítu.
Útok přišel odnikud a pilot, který za ním stál, naštěstí podcenil jednoznačnou situaci. Nejspíš s pocitem, že smete dvě zamrzlé mouchy jednou ranou, mi nad hlavou detonoval protonovou bombu. A nic. Ree byl dostatečně daleko, takže ho výbuch jenom líznul, a já měl pro změnu štěstí, že ty měsíce pilné teorie prokázaly velmi praktický dopad. Štíty to ustály a další rána kupodivu nepřišla.
Víc antiklimaktický střet si snad nelze představit. Obě strany jsou vývojem situace evidentně natolik překvapeny, že první, kdo zareaguje, je útočník — pláchne do díry a v prázdné soustavě se opět rozhostí kosmický klid. To všechno v rámci zhruba půl hodiny, během které se toho semlelo víc, než jindy za celé týdny.
Astronomie má prostě grády!
Jako by se ševci měli držet svých kopyt, i já si teď musím připomenout, kde je moje místo. Přesně v tom ale spočívá zásadní zádrhel: tak trochu mi utekla půda pod nohama. Víceméně z rezignace jsem nechal vybouchnout svého kdysi tak spolehlivého Vexora a pustil kontu kredity žilou za účelem koupit a vybavit něco pokročilejšího.
