Horká hlava

Jako by se ševci měli držet svých kopyt, i já si teď musím připomenout, kde je moje místo. Přesně v tom ale spočívá zásadní zádrhel: tak trochu mi utekla půda pod nohama. Víceméně z rezignace jsem nechal vybouchnout svého kdysi tak spolehlivého Vexora a pustil kontu kredity žilou za účelem koupit a vybavit něco pokročilejšího.

A najednou mi přijde neuvěřitelně směšné, jak jsem z předchozí lodi křesal silnější štíty, jen abych dnes — jen tak — utratil zlomek jmění za několikanásobně odolnější nástroj války. To přitom žádnou nevedu; v Lomaxově profilu se dočtete, že se snaží překlenout čas, vesmír i malicherné spory. Výsledek na sebe nenechá dlouho čekat a končí nejprve rozčileným překonfigurováním všech palubních systémů a pak jen celkovou rezignací uprostřed pekelně dlouhé přestřelky s otrokáři. Warp, dok, agentovi nezvedat telefony.

Konečně mi dochází, co je špatně. Pustil jsem si autopilota až do obýváku a on mi tam přestavěl nábytek do podoby, která se mnou nemá nic společného. Jakmile tu prostě začnete napodobovat cizí zkušenost, ta vlastní se vám rozplyne. Takže se házím do pokorného režimu pilota, který ke štěstí nepotřebuje ideální loď, ale ideály samotné. Jako protiváhu cynickému vesmíru všude kolem.