“Never mind the manoeuvres, just go straight at 'em.”

Jsem Neporazitelný ničitel všehomíra™.

Hvězdy se třesou, obloha sténá!

Sundal jsem první velkou loď, caldarijský Caracal, osazený něčím, co za sebou nechávalo stopu jasnější bolidu a každých deset vteřin mi to rozkolísalo můstek jako vlnobití. Není divu, tyhle bestie mají pět raketometných pozic a k nim příslušící bonusy. Skočil mi do zad v závěru mise, kde cílem bylo vymazat z éteru nepřátelskou rušičku.

To už mám novou kocábku, slibovaný Vexor, křtěný Exupéry. Oproti fregatám pochopitelně šnek, ale moje odhodlání z něj udělat Millennium Falcon jen tak někdo nezhatí. V tomhle je EVE nádherná: je na pilotovi, čím osadí svou loď a jestli z ní chce mít radši obrněnou pevnost nebo mazanou štiku, co zmizí z radaru dřív, než stačíš jejím směrem poslat varovný výstřel. Jednotlivé modely mají pochopitelně své předem dané role, ale právě ty lze chytrými úpravami nasměrovat do překvapivých vod.

A já plavu proti proudu, protože chci odolnou a soběstačnou, ale zároveň rychlou a pohotovou bečku. Tenhle design jsem si prostě zamiloval.

Takže se (za akurátního podkresu) řežeme s nepřátelským křižníkem a moje railguny pomalu prokusují jeho obranu, zatímco doprovodná letka zevluje na opačné straně sektoru, kam jsem caldarijské stíhače s drzostí sobě vlastní předtím odlákal. Exupéry byl rychlejší, než čekali. Když vyřídím Caracal, ani nestihnou zakvičet strachy. Na domovskou stanici vezu dva tucty psích známek.

Bojím se, kdo první mi sestřelí hřebínek.